Interview s Igorem Červeným, ministrem životního prostředí České republiky

PPWR platí, ale zmatky kolem prováděcích aktů brzdí implementaci

Evropské nařízení o obalech a obalových odpadech (PPWR) představuje největší reformu obalového hospodářství za poslední desetiletí. Přestože účinnost směřuje k roku 2030, základní rámec nastupuje již v polovině roku 2026.

Implementaci tohoto nařízení v České republice však brzdí zásadní problém: Evropská komise dosud nedodala téměř tři desítky klíčových prováděcích a delegovaných aktů, které mají stanovit přesné metodiky, technické normy i formáty registrů. Jak chce Česká republika v této nejistotě postupovat? Vybírá si průmysl oddechový čas, nebo se musí připravovat bez ohledu na Bruselský skluz? A je zálohování PET lahví a plechovek od roku 2029 pro Česko jedinou cestou, nebo ještě existují právní a technologické odchylky? O tom všem jsme hovořili s ministrem životního prostředí Igorem Červeným.

Česko patří v Evropě ke špičce v třídění plastů. Veřejnost je zvyklá třídit a mnozí se ptají, proč zavádět další systém. Lze podle vás ještě zvýšit tlak na veřejnost a efektivitu separace bez toho, aniž bychom zaváděli novou zálohovací infrastrukturu?

Myslím, že zde obecně panuje nepochopení této směrnice a vyplývá to z pozice předchozí vlády při působení pana Petra Hladíka, jako ministra životního prostředí. On si z celé té směrnice, která nám vlastně říká, jak se celkově máme chovat k odpadu, vzal za cíl své mise jen to zálohování PET a kovových obalů. Pokud se na to podíváme z pohledu ekonomiky, tak principy cirkulární ekonomiky nejsou špatně. Já už jsem to vlastně zmiňoval v červenci ve Spojených státech, v New Yorku, kdy jsem říkal, že principy udržitelnosti nejsou žádné EU zaklínadlo, jak to prodávají některé neziskové agentury.

Udržitelnost je naopak naprosto pravicové myšlení, které ukazuje, že se můžeme chovat ekonomicky a zároveň environmentálně. A to zálohování je pouze jedna malá oblast celé směrnice. Samozřejmě, byla tady skupina lidí, která měla zájem, abychom zálohování zaváděli. Jenomže to má smysl jenom v případě, kdy stát je na tom s cirkulární ekonomikou a tříděním odpadu špatně. Například státy jako je Rumunsko, předtím, než zavedli zálohování, byli na tom s recyklací na cca 20 %. Podobně na tom bylo i Slovensko. Aktuálně je Rumunsko na 60 procentech včetně toho zálohování a teď si představte, že my tedy Česká republika se pohybujeme v recyklaci PET jen pomocí žlutých popelnic a bez zálohování na 70 až 78 %.

A proč? Protože Eko-Kom přišel počátkem 90. let na skvělou věc. Začal s kampaní ve školách mezi třetí až pátou třídou, kde začal dětem vysvětlovat, proč je nutné třídit odpad a jaké v tom můžeme mít velké dědictví. A dnes většina národa rozumí tomu, že se mají jednotlivé druhy odpadu roztřídit do specifických popelnic. A funguje to, jak ve velkých městech jako je Praha, Brno nebo Ostrava, tak i v malých obcích. Žlutých popelnic a kontejnerů máme na počet občanů skoro nejvíce v celé Evropské unii a ve sběru PET i recyklaci odpadů jsme třetí nejlepší.

Ale ty země, které zálohování mají už delší dobu, se v recyklaci dostaly přes 90 %... Mimochodem, u nás tak skončí mimo recyklaci až 30 tun odpadu ročně, jak vyčíslili odborníci. A protože to firmy znovu využívají ve výrobě, znamená to, že přijdeme o 30 tun důležitých surovin, které je pak třeba dovážet…

Já naprosto souhlasím, abychom používali moderní technologie, abychom například z PET nedělali plast nižší kategorie, který potom používáme na koberce do aut nebo jako rohožky před dveře. To je zcela zbytečná degradace. Ale my takové technologie, které zaručují, že ten plast udržíme při stejné kvalitě, používat umíme.

Ale jsme schopni pouhé třídění odpadů zlepšit tak, abychom naplnili oněch 90 %, o kterých hovoří PPWR?

Já si nemyslím, že se to zlepší, pokud budeme zálohovat. Podívejte se třeba na skleněné lahve od piva. Ty se zálohují dlouhodobě a funguje to. Jenže pak je také najdete ležet na zemi v lese nebo v parku... Je nesmysl si myslet, když na tom bude záloha 3 Kč, že se to zlepší. Gaussova křivka je v této záležitosti poměrně neúprosná. Určité množství lidí tu skleněnou nebo plastovou láhev po vyprázdnění - záloha, nezáloha - vezme a prostě ji zahodí.

Jenže když na ní bude záloha, tak se tam v tom lese objeví třeba bezdomovec, který ji vezme a v obchodě ji vymění za peníze…

To je otázka… Já tedy tomu moc nevěřím. Spíše ale zapracujme na tom, aniž bychom zaváděli zálohování, abychom tu hranici 78 procent zvýšili i se žlutými popelnicemi…

Ale v zemích jako je třeba Švédsko tu morálku mají a zálohování u nich funguje od 90. let bez problémů. Lidi si na to zvykli a dnes se tam recykluje přes 92 procent plastových obalů.

Když jsem mluvil s Jessikou Roswall, což je momentálně švédská eurokomisařka pro životní prostředí a cirkulární ekonomiku a předtím ministryně Švédského království pro záležitosti EU, říkala mi, že studovala chování lidí v Česku právě s ohledem na vysokou morálku při třídění odpadu. Správným působením na mladou generaci se vytváří tzv. behaviorální vzorce, které u nich následně způsobují tzv. behaviorální imunizaci. Dnes vidíme, že část mladé generace pod vlivem mediálního obrazu klimatické krize propadá panice a trpí tzv. klimatickou tísní. Jenže samotný strach životnímu prostředí nijak nepomáhá. Mnozí z těchto mladých lidí se totiž navzdory deklarovaným obavám sami nechovají environmentálně odpovědně. Místo konkrétních činů tak přicházejí především výčitky svědomí. Někteří zástupci generace Z, a postupně i generace alfa, dokonce uvažují o tom, že nebudou zakládat rodiny, protože by tím údajně zatěžovali planetu. Právě proto je důležitá zmiňovaná behaviorální imunizace, která mladým lidem poskytuje znalosti a správné návyky. Ochrana přírody totiž není o tom, že se vzdáme vlastnictví, rodiny nebo aktivního života. Je o tom, že víme, jak se k životnímu prostředí odpovědně chovat. Třeba i v tak obyčejné věci, jako je správné vytřídění prázdné láhve.

 Ano, veřejnost je u nás zvyklá třídit a mnozí se ptají, proč tedy zavádět další systém. Lze podle vás ještě zvýšit tlak na veřejnost a efektivitu separace bez toho, aniž bychom zaváděli novou zálohovací infrastrukturu?

Ano. Za prvé to můžeme iniciovat dalším vzděláváním a podporou těch behaviorálních vzorců. A za druhé můžeme zavádět dotřiďovací linky. Tím pádem bychom se k té surovině zpátky dostali, i když by skončila ve směsném odpadu.

A někam už se to v tomto ohledu - myslím ty dotřiďovací linky - posunulo?

Nevím, já nejsem zástupce komunální politiky, který má na starost komunální odpad… Ale chtěl bych zdůraznit jinou věc. Jeden z důvodů, proč nechceme zálohování je ten, že tady máme výborný systém ekodvorů (pozn. dříve se jim říkalo sběrné dvory) v malých a středních municipalitách. Pokud bychom zavedli zálohování, sebrali bychom jim finanční zdroje, které dnes z třídění odpadu mají. A kdo by to všechno nakonec zaplatil? Daňový poplatník nebo by to sanoval stát? Nebo by obce musely zvednout poplatky? Právě část prostředků ze sběru PET je teď nejcennější komoditou ekodvorů obzvlášť u malých municipalit.

A co těch 15 procent odpadu, o kterých jsem mluvil, a který dnes končí na skládkách, ve spalovnách nebo prostě pohozené v přírodě. Jak se k nim dostaneme, aby se vrátily zpátky do oběhu?

Musíme podpořit vzdělávání, aby o tom lidé více věděli.

To znamená reklamní kampaň?

Reklamní kampaň by neměla žádný smysl.

Takže rozšířit výuku na školách?

To smysl má. Ale abyste skutečně změnili ty behaviorální vzorce, jde o dlouhodobý proces. Jde jen o to to znovu oprášit, popřípadě posílit.

U PET se možná můžeme dostat na vyšší procenta recyklace, ale jak to uděláme u sběru a recyklaci kovových obalů. Jestli se nemýlím, tak tady jsme na nějakých 30 procentech…

Tady to smysl má, tady by to zálohování recyklaci posílilo. My připravujeme projekt na zálohování kovových obalů, kde bychom byli schopni obejít povinnost hodit to přímo do těch automatů na zálohované obaly. My bychom totiž využili dědictví těch popelnic, které máme po celé republice. Každá nápojová plechovka by neměla jen klasický čárový kód, ale také unikátní QR kód natištěný přímo na víčku nebo těle obalu. Zákazník by v obchodě zaplatil zálohu, potom plechovku vypil, otevřel mobilní aplikaci a naskenoval její kód. Poté by šel ke kontejneru na kovy a pomocí GPS lokace a naskenováním QR kódu kontejneru by potvrdil, že byl obal hozen dovnitř. A aplikace by mu následně poslala peníze na účet.

Tohle je všechno jen v rovině teoretizování, ale ta směrnice PPWR se má naplnit do 1. ledna 2030…

Ale je otázka, co to je za směrnici. Ona nepřináší nové cíle. Ty environmentální cíle v oblasti cirkulární ekonomiky jsou pořád stejné. Nová směrnice měla zjednodušit postupy s nakládáním s obaly, protože je to cenná komodita. A měla by platit napříč Evropskou unií. Jenže ta směrnice do dnešní doby nemá připravených 30 delegovaných aktů a samotné orgány EU říkají: Víte co, tak to vlastně moc nevymáhejte.

S Jessikou Roswall jsme měli už dvě osobní jednání o PPWR. Řekli jsme jí jednoznačně, co je na tom špatně. Nenapadali jsme samotnou směrnici, jen její implementační plán. V důsledku by to celou evropskou unii mohlo nakonec stát až 56 miliard Euro v průběhu tří let, protože by se třeba musela stále předělávat forma těch obalů.

Kdyby to například mělo platit už nyní od 12. srpna, byl by na všech PET lahvích typický trojúhelníček odstraněn, aby se od února 2027 vrátil a doplnil se jen o QR kód. Dvě raznice by se tak vyrobily zcela zbytečně. A kdo by je zaplatil - zákazník. A nejsou to jen planá slova. Přidalo se k nám okolo 600 významných firem z celé Evropské unie.  A přidala se i hospodářská komora nebo výbor pro životní prostředí, a tak jsme docílili toho, že jsme racionálním partnerem Evropské unie, který komentuje, dává otázky a podněty i řešení v oblasti PPWR, aby to bylo naplnitelné a racionální a nestálo to ve výsledku 56 miliard euro. 

Stejně chceme přistupovat v rámci nové směrnice k cirkulární ekonomice, kdy chceme jednat s evropskou komisí, aby to bylo racionální. Jak to řekl předseda hospodářské komory: Podnikatelské prostředí přežije vrtochy politiků na národní i evropské úrovni, ale potřebují vědět, co chceme a být předvídatelní. Kdyby se to implementovalo tak, jak je to nyní navržené, tak to podnikatelské prostředí zhorší. 

Pokud by se nakonec uvažovalo o zavedení nějakého systému zálohování nápojových obalů, naráží to také na odpor například provozovatelů čerpacích stanic, kteří se potýkají s omezenou prodejní i skladovací plochou. Zvažuje rezort pro čerpací stanice nebo obecně pro prodejny s plochou do určité velikosti trvalou výjimku z povinnosti výkupu?

Ale my zatím nechceme zálohování zavádět vůbec. Nejdříve musíme zjistit, jak na tom jsme, a pak se teprve budeme bavit o tom, jak, kdo a za jakých podmínek se do toho bude zapojovat. Na druhou stranu čerpací stanice jsou prodejci pití v plastových nádobách… Já třeba souhlasím s tím, jak to mají udělané na Slovensku. Tam to platí až pro obchody s prodejní plochou nad 200 m². Ne 70 m², jak to tlačilo bývalé vedení MŽP. Stát by měl k těmto věcem přistupovat racionálně, měl by si udělat nějakou analýzu, měl by vědět, které služby jsou na to vhodné.

A ještě druhá věc. Pokud bychom se nakonec rozhodli pro zálohování, tak chci slyšet, jak by se část těch prostředků dostala zpátky k ekodvorům… My jsme ve své době přenesli na obce odpovědnost za dosahování určitých environmentálních cílů a ekodvory k tomu slouží. A v současnosti jsou pro ně nejcennější komoditou právě PET obaly. Nemůže je ekodvorům sebrat, protože by jim zisky klesly o desítky procent a neuživily by se. Takže by se musely buď dotovat, nebo by se musely zvýšit poplatky za popelnice pro obyvatele.   

Igor Červený

Informační analytik a podnikatel, od října 2025 poslanec Poslanecké sněmovny PČR a od února 2026 ministr životního prostředí ČR, člen strany Motoristé sobě. Původně se živil jako scénárista, PR manažer nebo koordinátor. Vystudoval informační studia a knihovnictví na Filosofické fakultě UK, kde získal titul magistr. Paralelně s tímto studiem pracoval v Ústřední knihovně Univerzity Karlovy, poté v Centru pro přenos poznatků a technologií Univerzity Karlovy. Určitou dobu také působil na částečný úvazek jako manažer rozvoje projektů na ČVUT v Praze a pracoval rovněž na částečný úvazek na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze nebo Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde postupně během kariéry vystřídal několik různých pozic.

 

Autor: Jiří Kaloč, Zdroj: Petrol magazín č. 5/2026