60. výročí založení kartelu OPEC

Přesně před šedesáti lety, konkrétně 14. září 1960, byla na tzv. bagdádské konferenci ustanovena mezivládní organizace zemí vyvážející ropu neboli OPEC. U jejího zrodu stál Írán, Irák, Kuvajt, Saúdská Arábie a Venezuela. Podívejme se, co tomu předcházelo a jaký to mělo dopad na tehdejší obchodování s černým zlatem.

Všehoschopný Ital

Krátce před přistáním na milánském letišti Linate 27. října 1962 havaroval čtyřmístný víceúčelový letoun Morane Saulnier 760 B. Jeho trosky se našly v katastru obce Bascapè, asi patnáct kilometrů od ranveje milánského letiště, a v nich také všichni tři pasažéři: zkušený pilot Bertuzzi, americký novinář McHale a Enrico Mattei, prezident ropného konglomerátu ENI. Detailní fotografie trosek byla zobrazena i na stránkách odborné studie vědců z turínské polytechniky, kterou vydali až v roce 2009, tedy téměř půlstoletí po této tragédii. Studie dokazuje, o čem se předtím jen šuškalo. Na palubě letadla tehdy explodovala nastražená bomba.

Enrico Mattei dostal po druhé světové válce od osvobozeneckého výboru zásadní pověření. Měl skoncovat s Agipem, státní ropnou společností, která byla jedním z pozůstatků fašistického režimu. A Mattei, který v roce 1931 také vstoupil do Mussoliniho partaje, však místo toho Agip přetvořil v ENI - Národní palivový trast -, a stal se tak jedním z nejmocnějších mužů v zemi. ENI byla v té době často označována jako stát ve státě. Matteiovi se moc hodilo, že se po Musolliniho odstranění v roce 1943 dal ke křesťanským demokratům a pomáhal i v partyzánském odboji. Za válečné hrdinství jej Američané vyznamenali stříbrnou hvězdou a jeho spolupracovníci pozicí v Agipu.

Matteiho ambice byly nenasytné, a ačkoli v 50. letech neochvějně vládl ropnému "státu ve státě", chtěl se dostat výš. Možná se chtěl stát jakýmsi Rockefellerem druhé půle dvacátého století. Tím víc jej to motivovalo, když ho právě Rockefellerovi nástupci nevzali mezi sebe. Svůj úděl - vlastně úděl všech Italů - rád připodobňoval k osudu kotěte, jež se přiblíží k misce plné dobrot, u níž však hoduje několik velkých psů, kteří se kotě snaží od misky zahnat co nejdále. "My, Italové, jsme jako to kotě: v misce je dost ropy pro každého, ale kdosi nechce, abychom se k ní byť jen přiblížili," říkával.

Sedm sester

Těmi velkými psy bylo v jeho očích sedm obřích ropných koncernů, které tou dobou panovaly světovému obchodu s ropou: Anglo-Persian Oil Company (dnes BP), Gulf Oil, Royal Dutch Shell, Standard Oil of California (dnes Chevron), Standard Oil of New Jersey (dnes ExxonMobil), Standard Oil of New York (dnes ExxonMobil) a Texaco (dnes Chevron). Mattei tuto skupinu, kterou považoval za kartel, chytlavě pojmenoval "Sedm sester". Popudem k tomuto označení bylo znárodnění íránského ropného průmyslu v roce 1951, který do té doby ovládal Anglo-Persian Oil Company. Reakcí na tento akt vlády ministerského předsedy Mosaddeka bylo mezinárodní embargo na íránskou ropu. I díky USA se v ŕínu podařilo udělat v roce 1953 další převrat, po kterém se do čela státu vrátil proamerický šáh Reza Pahlaví. V roce 1954 americké ministerstvo zahraničí navrhlo ustavit konsorcium ropných společností, které by se zasadily o návrat íránské ropy na mezinárodní trhy. Vzniklé "Konsorcium pro Írán" pak bylo vlastně jen jiným označením spolku, který Mattei nazval "Sedm sester". Tento kartel ostatně do ropné krize v roce 1973 ovládal asi 85 procent světového trhu s ropou.

Levná ropa z komunistického východu

Sto procent "sestry" neměly, protože Sovětský svaz v polovině 50. let vystupňoval svoji "hospodářskou ofenzivu" spočívající ve vývozu svých surovin (včetně ropy) na trhy nekomunistických zemí za velmi atraktivní ceny. Tuto strategii měli Sověti dobře vyzkoušenou na Finech, s nimiž čile obchodovali od konce druhé světové války. Cílem bylo podmanit si určitou nekomunistickou zemi ekonomicky a pak využít této závislosti k dosažení politických cílů. Sověti si dobře uvědomovali, že třetí světová válka s jadernými zbraněmi by mohla vyhladit podstatnou část lidstva, a tak se snažili šířit svůj vliv prostřednictvím ekonomických tlaků a propagandy. Tisíce barelů levné ropy z Povolží a Uralu tak v druhé půlce 50. let plynuly nejen na trhy zemí RVHP, ale také do Finska, západního Německa, Rakouska, Itálie, a dokonce i do Japonska.

V roce 1959 se Itálie stala největším nekomunistickým odběratelem sovětské ropy. Podepsán pod tím pochopitelně nebyl nikdo jiný než Mattei. Američané a Britové zpočátku s nelibostí sledovali obchody Finů se Sověty, u Itálie však byli kriticky znepokojeni. Levná sovětská ropa je navíc ohrožovala nejen geopoliticky, ale také ekonomicky. Zejména v případě Velké Británie, USA a Holandska byly hospodářské výsledky "Sedmi sester" klíčovým státním zájmem, a ten na sklonku 50. let ohrožovala nejen sovětská ofenziva, ale i dohoda Matteiho s íránským šáhem z roku 1957. Ta bezprecedentním způsobem dělila výnosy z ropných obchodů v poměru 25-75 ve prospěch šáha, který íránskou ropu opanoval díky zmíněnému znárodnění z roku 1951. Dosud tomu totiž bylo tak, že západní ropné koncerny se s vládami zemí, kde se těžila ropa, dělily "fifty-fifty".

V reakci na tento vývoj se "Sedm sester" rozhodlo na přelomu 50. a 60. let ropu razantně zlevnit. Iniciovala to společnost British Petroleum (nástupnický koncern Anglo-Persian Oil Company) a posléze Standard Oil of New Jersey. Jejího nového šéfa - neznalého reálií Blízkého východu - děsila představa, že bývalé Rockefellerovo impérium bude utopeno Chruščovovou levnou ropou. "Sedm sester" navíc drželo při sobě, a když zlevnila jedna, následovaly ji i další společnost. To se samozřejmě hrubě nelíbilo blízkovýchodním režimům, které pro své státní rozpočty počítaly s mnohem vyššími příjmy. A tak proti tomu jejich představitelé nejen protestovali, ale začali připravovat odvetná opatření.

První schůzku svolala slovenská rodačka

Nejvlivnější žurnalistka své doby zabývající se ropným průmyslem a slovenská rodačka Wanda Jablonski měla toto rozlícení z první ruky. Využila atmosféry doby a svých kontaktů a domluvila osudovou schůzku v jachtingovém klubu na káhirském předměstí Maadi. Na večeři se tehdy sešli saúdský ropný ministr "Rudý šejk" Abduláh Tárikí, jeho venezuelský protějšek Pérez Alfonso a klíčoví představitelé kuvajtského, íránského a iráckého ropného průmyslu. Účastníci této schůzky se gentlemansky dohodli, že se zasadí o vytvoření propojených národních ropných společností a také se pokusí změnit poměr dělby ropných výnosů z obchodu se "Sedmi sestrami" z 50/50 na alespoň 60/40. Tím byly položeny základy Organizace zemí vyvážejících ropu (The Organization of the Petroleum Exporting Countries - OPEC). K jejímu oficiálnímu ustanovení nakonec došlo o rok později, výše zmíněného 14. září 1960 na konferenci v Bagdádu. Nově vzniklý kartel měl podle slov mnohých delegátů zakládající schůzky hájit své zájmy proti jinému kartelu - "Sedmi sestrám".

K pěti zakládajícím členům (Írán, Irák, Kuvajt, Saúdská Arábie a Venezuela) se v roce 1961 přidal Katar, o rok později Libye a Indonésie. V roce 1967 do OPEC vstoupily Spojené arabské emiráty a následně Alžírsko (1969), Nigérie (1971), Ekvádor (1973) a Gabon (1975). V novém tisíciletí pak rozšířily organizaci další africké země Angola (2007), Rovníková Guinea (2017) a Kongo (2018).

Zpočátku "Sedm sester" organizaci OPEC pohrdlivě přehlíželo. S výjimkou Íránu totiž ropa na základě uzavřených kontraktů náležela nadnárodním ropným koncernům. Jenže během let členské státy OPEC převzaly kontrolu nad svými nalezišti a surovinu začaly využívat k podobnému účelu jako Sověti - k prosazování svých politických zájmů. Prvním skutečně velkým "kouskem", jenž je OPEC obecně připisován, je ropné embargo z let 1973 a 1974, které bylo odpovědí na podporu Izraele ze strany USA a některých západoevropských států během Jomkipurské války.

Mattei se embarga samozřejmě nedožil a nestal se ani novodobým Rockefellerem. Jeho ambiciózní plány a smělé činy však zásadně přispěly k přetvoření celého ropného byznysu. "Sedm sester" nezahubil, to nejspíše ony jeho, nicméně výrazně napomohl oslabení jejich vlivu.

Wanda Jablonski: Něco na té ženě je

"Nejlepší novináři bývají někdy také detektivy nebo diplomaty - a občas dokonce ovlivní dějiny. Wanda Jablonski taková byla," píše se v recenzi knihy "Queen of Oil Club: The Interpid Wanda Jablonski and the Power of Information", jež vyšla v roce 2009. Wanda Jablonski novinářsky pokrývala ropný průmysl od 50. let až do rozpadu východního bloku. Založila například týdeník Petroleum Intelligence Weekly, jenž se stal jakousi "biblí" celé ropné branže. Výše zmíněná kniha pochází z pera Anny Rubino, která pro Jablonskou pracovala v 80. letech. Dozvíme se v ní například, že již v 50. letech Jablonski na jisté konferenci vyslovila dodnes platnou myšlenku, že "Američané se potřebují naučit myslet tak, jak myslí Arabové, a nemyslet tak, jak se domníváme, že by Arabové měli myslet".

Wanda Jablonski se narodila roku 1920 na Slovensku polským rodičům. Její otec geolog a cestovatel ji vštípil nejen lásku k ropě, ale také jisté světoobčanství. Vystudovala na Cornellově univerzitě, ale kvůli svému pohlaví měla značné potíže prosadit se jako novinářka v ropném průmyslu, který ji tolik zajímal. Ženský šarm jí však rozhodně nepřekážel v kultivaci vztahů se zdroji z okruhu "Sedmi sester". Vypěstovala si nakonec pověst tak dobře informované žurnalistky, že to byli právě šéfové největších ropných koncernů, kteří ji žádali o interview. Když ji agenti CIA roku 1954 žádali, aby pro ně monitorovala situaci v Íránu, nebyla z toho zrovna nadšená. "Tihle muži toho o ropě a Blízkém východu moc nevědí," řekla.

S dějinami nakonec pohnula, když se stala klíčovou neformální iniciátorkou vzniku OPEC. Uznání sbírala i v 70. letech, kdy pokrývala ropné krize, a velký vliv si udržela až do své smrti roku 1992. Londýnský představitel národní kuvajtské ropné společnosti na její adresu poznamenal: "Na té ženě je cosi, co přiměje i tiché muže s pevnou vůlí, aby se jí svěřili s tím, co mělo zůstat tajemstvím."