Choulostivé téma: budoucnost českých rafinérií

"Česká rafinérská pracuje na různých programech zlepšování efektivnosti provozu, ale v dlouhodobém horizontu to nebude pravděpodobně dostatečné. Přežijí pouze ty rafinérské společnosti, které v dohledné době budou mít instalovány technologii hlubokého zpracování ropy," tvrdí v rozhovoru Ivan Souček, bývalý ředitel České rafinérské, který v současnosti dokončuje tříletou misi poradce v srbské státní petrochemické společnosti a rafinériích.

Tříletá mise v srbské petrochemii a rafinériích

Od našeho posledního rozhovoru, kdy jste byl ředitelem České rafinérské, uběhlo bezmála deset let…
V České rafinérské jsem pracoval od října 2002 ve funkci investičního a od srpna 2003 ve funkci generálního ředitele. Od konce roku 2010 se začínala řešit výměna vedení v České rafinérské v souladu se záměry majoritního akcionáře Unipetrolu, který podle akcionářských smluv nominuje určité funkce v České rafinérské, včetně funkce generálního ředitele, a na dubnové valné hromadě v roce 2011 proběhla výměna. Asi bych měl říci, že považuji mé osmileté působení za běžnou životnost generálního ředitele ve velké firmě, tudíž ten proces považuji za přirozený. Ihned po ukončení pracovního poměru v ČRa jsem nastoupil na VŠCHT, kde dodnes působím na částečný pracovní úvazek v pozici odborného asistenta na katedře ekonomiky a managementu v chemickém a potravinářském průmyslu.

Na VŠCHT jste ale jako externista… předpokládám, že jako bývalý generální ředitel České rafinérské a zároveň odborník na zpracování ropy jste dostal řadu zajímavých nabídek.
V roce 2012 jsem se dohodl s poradenskou společností ENA, kde jsem působil v pozici experta na rafinérský, petrochemický průmysl, o nějž měla Ena zájem rozšířit své působení, které bylo od počátku působení této renomované společnosti zaměřené zejména na zemní plyn a elektřinu. Ještě v roce 2012 jsem doslat nabídku od srbské vlády nastoupit jako nezávislý člen dozorčí rady místní státní petrochemické společnosti Hip Petrohemija Pančevo, což jsem rád přijal s perspektivou možnosti uplatnění mých zkušenosti zejména v oblasti možného investičního rozvoje.

Jak hodnotíte své dosavadní působení v srbské petrochemii a rafinériích?
Nemohu říci, že mise v dozorčí radě HIP byla neúspěšná. Působil jsem tam 2 roky do dubna letošního roku a povedlo se nám společnost rozhýbat, zrealizovat několik "zamrzlých" projektů. Za zmínku stojí realizace intenzifikace jednotky polyethylenu a založení programů dalšího zpracování propylenu a C4 frakce. Společnost má však relativně malé výrobní kapacity, jejichž konkurenceschopnost je nízká. A tak je poslední období věnováno nalezení strategického partnera (příp. partnerů pro dílčí provozy), který by do společnosti investoval a získal tím jistou regionální výhodu: vždyť v balkánském regionu již skoro žádné petrochemické provozy nejsou.
Paralelně s prací v HIP Petrohemija se naskytla příležitost poskytovat poradenství pro srbskou rafinérii NIS zejména v oboru předinvestiční přípravy a investičního rozhodování, kterému jsem se věnoval na počátku své kariéry. Spolupráci s NIS však předpokládám do konce letošního roku utlumit a plně se věnovat svému současnému zaměření. To znamená, dále se věnovat práci na VŠCHT, pedagogické a publikační činnosti a současně vykonávat práci v dozorčích radách Mero a Čepro, do kterých jsem byl zvolen na sklonku června letošního roku.

Musel jste se v novém působišti nějak přizpůsobit místním specifikům?
Při jednání se spolupracovníky v zásadě ne. Spíše ten můj přístup byl opačný a trochu přizpůsobit se museli oni. Podle mě byla nedostatečně propracovaná určitá systemizace a strukturování procesů řízení orgánů. Společně jsme tak v dozorčí radě například dosáhli méně chaotického projednávání.
Přizpůsobovat jsem se však musel místním pravidlům silničního provozu (ne, že by byl chaotický, ale je v některých případech odlišný). Kdo bude cestovat po Srbsku, tak doporučuji zvláštní pozornost na světelných křižovatkách a na totální přednost chodců (ale i cyklistů a mopedistů) na přechodech.

Dají se v Srbsku v současnosti zaznamenat nějaké dozvuky války z přelomu tisíciletí?
Je to země, která se bohužel zatím ještě nevypořádala s následky poslední války v letech 1999-2000 a má velmi zesláblou ekonomiku, nízké příjmy do státního rozpočtu… a řekl bych, že i životní úroveň je zejména na venkově nižší. Ale pochopitelně dnešní ekonomika stojí na průmyslu a službách a tam je potřeba kapitál, který má tato země velmi omezený. Stopy války je možné zaznamenat dodnes.

Česko po válce poskytlo dotčeným státům hospodářskou pomoc, zahrnovala i rafinérský průmysl?
Po válce Česká republika realizovala v Srbsku určitý rozsah hospodářské pomoci, včetně dodávek do rafinérie Novi Sad. Myslím, že přístup našeho tehdejšího ministra zahraničí J. Dienstbiera napomohl pozitivnímu vnímání České republiky.

Jak je to se spoluprací v oblasti rafinérského průmyslu s českými firmami dnes?
V tomto kontextu je podstatné zmínit realizaci hydrokraku v rafinérii Pančevo v letech 2009-2013, který realizoval brněnský CBI (dříve ABB Lummus Brno) - byl to v podstatě největší projekt v hodnotě kolem 400 milionů eur, který byl v Srbsku v posledních 20 letech uskutečněn. Výstavba byla realizována s vysokým podílem českých kapacit a celá řada činností souvisejících s realizací projektu, od projekčního managementu přes strojní a technologické subdodávky a určité služby, například i lešenářské činnosti při výstavbě, byly realizované českými firmami (z těchto firem je možné zmínit Euromont, Kovoprojekta, Honeywell aj.). Projekt je v Srbsku hodnocen velmi úspěšně a vnímání českých odborníků je tam obecně velmi pozitivní. Realizuje se i obchodní spolupráce s Unipetrolem.

Srovnání českých a srbských rafinérií

Mohl byste porovnat, v čem se liší nebo naopak podobají české a srbské rafinérie?
Určitá podobnost těch dvou společností tu je, tedy kapacitně je naštěstí Česká rafinérská o trochu větší. Česká rafinérská má kapacitu přes 8 milionů tun ropy, zatímco v Srbsku je kapacita méně než 7 milionů. V Česku jsou obě rafinérie využívány na stále ještě přiměřený výkon. V Srbsku bohužel ta menší rafinérie stojí a druhá je využívána zhruba na 70 %, t.j. celková kapacita zde činí kolem 3 milionů tun. Z toho pochopitelně vyplývá i ekonomika zpracování ropy. Obecně je známo, že evropské rafinérské odvětví se v posledních několika letech pohybuje v červených číslech a to zahrnuje i podstatně efektivnější rafinérské kapacity.
V Srbsku je paradoxně situace trochu jiná, byť by nízké využití kapacit k tomu navádělo. Významná odlišnost srbské rafinérie od české je ta, že společnost NIS má přístup k vlastní ropě. V Srbsku se těží zhruba jedna třetina potřeb zpracování ropy, tedy kolem jednoho milionu tun, kterým se vyrovnává handicap daný ztrátovostí zpracování ropy. NIS je díky tomu vysoce zisková a patří mezi nejvyspělejší podniky v srbském hospodářství.

To je ale podstatný rozdíl…
Podobnost srbské a české společnosti je dána tím, že obě jsou vnitrozemské, to znamená, že ani jedna nemá přímý přístup k moři a marketingové aktivity jsou více či méně zaměřené na lokální trh, kde musí sledovat konkurenci okolních zemí. V Srbsku to je hlavně Lukoil, který má rafinérskou kapacitu v Rumunsku a Bulharsku, OMV se svými kapacitami zejména v Rumunsku a MOL, který má kapacity v Maďarsku a Chorvatsku. NISu se daří držet podíl na místním trhu, takže rafinérie Pančevo je využívaná přiměřeně. Hodně tomu napomohlo vybudování jednotky hydrokraku, která umožnila společnosti zavést výrobu motorové nafty podle evropských norem. Tato rafinérie pracuje sice s relativně malou instalovanou kapacitou, ale (řekněme) s průměrným technologickým uspořádáním v evropském pojetí. Projekt, na kterém jako poradce ve společnosti NIS spolupracuji, se týká realizace technologie hlubokého zpracování ropy, které by mělo napomoci této společnosti ropu zpracovávat tak, aby se i rafinérské zpracování pohybovalo v pozitivních číslech.

České rafinérie v rukou jediného vlastníka

V Unipetrolu polský vlastník PKN Orlen rozhodl odkoupit podíl za 30 milionů eur od Eni a po formálním odsouhlasení transakce ÚOHS se stane 100% vlastníkem České rafinérské. Do jaké míry je pro stát rizikové, pokud nemá na část strategického odvětví prakticky žádný vliv…?
Český stát byl účasten akcionářské smlouvy v roce 1996 mezi Shellem, Conocem, Eni a Unipetrolem (tehdy majoritně státním) a určitými nástroji omezoval radikální rozhodování v České rafinérské. Přímou kontrolu však de facto ztratil tím, že v roce 2004 prodal svůj podíl v Unipetrolu. V jiných zemích (nejen ve střední Evropě), jako je Polsko, Maďarsko, ale i ve Francii, Itálii, v Rakousku, má stát určitý podíl v rafinérském průmyslu. Chápu snahu českého státu stávající situaci nějakým způsobem zvrátit, což považuji za správné.

Nebude mít Unipetrol potom problém s odbytem pohonných hmot z českých rafinérií, když čerpací stanice Eni a čerstvě i Lukoilu získal Slovnaft?
Jestliže Unipetrol (PKN Orlen) předpokládal možnosti pokrytí trhu z českých kapacit se 100% podílem ve společnosti, pak původní záměr mi přišel z hlediska možností využití kapacity České rafinérské jako proaktivnější. Když společnost Eni rozhodla prodat svůj podíl společnosti MOL a teprve posléze Unipetrol uplatnil své překupní právo, tak se přiznám, že je těžké komentovat takové rozhodnutí při nedostatku relevantních informací. Podíl Slovnaftu a potažmo MOLu na českém trhu s pohonnými hmotami je velmi významný. Pakliže neexistuje žádná obchodní dohoda mezi Unipetrolem a MOLem o saturování trhu, pak se pochopitelně kapacita využití České rafinérské sníží.

Existuje obava, že polský vlastník po dlouhodobějším vyhodnocení výhledu efektivnosti provozu rafinérií může logicky dojít k rozhodnutí zastavit kralupskou rafinérii.
Objektivně bez spekulativních úvah musím říci, že tuto zkušenost mám ze Srbska, kdy po vstupu zahraničního investora došlo k tomu, že společnost NIS jednu z rafinérií odstavila, protože nebyla schopná efektivně obě rafinérie provozovat a přitom saturovat omezený rozsah trhu. Teoreticky si umím představit, že by mohlo dojít k tomu, že by český trh byl saturován pouze do jedné rafinérie. Na druhou stranu při detailnější znalosti situace v českých rafinériích se nedomnívám, že bez kralupské rafinérie by se český trh mohl z tuzemských kapacit saturovat v dostatečné míře benzinovou hmotou, byť je automobilový benzin považován v současné době za trochu problematickou komoditu. Kapacity litvínovské rafinérie nejsou dostatečné a její dobudování je nereálné. Z tohoto pohledu si na druhou stranu myslím, že provoz obou rafinérií pro saturaci českého trhu při aktivnějším přístupu k exportu je reálnější.

Stát reálně uvažuje o odkoupení kralupské rafinérie a první jednání ministrů Mládka a Babiše s polskou společností PKN ORLEN již proběhla. Jak se na tuto snahu státu díváte?
O této záležitosti mám informace pouze z tisku. Ten problém má dva pohledy. Prvním pohledem je záměr jako takový, který považuji za velmi zajímavý. Propojení společností Mero, Čepro s rafinérskou kapacitou a jejich společné provozování a optimalizace má celou řadu synergických efektů a určitě by napomohlo zefektivnění tohoto odvětví v regionu. Když se na to dívám z pohledu druhé strany (tedy ze strany současného vlastníka rafinérií), také rozumím tomu, že je velmi obtížně přijatelné napomoci vzniku silného konkurenta. Ale umím si představit, že taková transakce může mít celou řadu omezujících podmínek, které by mohly vyústit v takové dohody, které by transakci umožnily. Je to jedna z věcí, které bych i třeba sám rád ve svém budoucím působení napomohl a přispěl k tomu, aby taková dohoda nakonec vznikla.

Otazníky nad budoucností českých rafinérií

Jaké mají české rafinérie vyhlídky do budoucna?
Budoucnost rafinérského průmyslu je dnes založená na maximální konverzi veškeré ropy do motorových paliv a surovin pro petrochemii, české rafinérie rozmístěné ve dvou lokalitách s celkovou kapacitou přes 8 milionů tun zpracování ropy k tomu mají předpoklady. Při skutečnosti, kdy de facto nemají hluboké zpracování ropy, by to znamenalo dodatečné investice odhadem řádově půl miliardy eur. Česká rafinérská pracuje na různých programech zlepšování efektivnosti provozu, ale v dlouhodobém horizontu to nebude pravděpodobně dostatečné. Každá evropská rafinérie by měla uvažovat o hlubokém zpracování ropy. Myslím, že přežijí pouze ty rafinérské společnosti, které technologii hlubokého zpracování ropy budou mít instalovánu v dohledné době.

Jak jsou na tom s hlubokým zpracováním ropy konkurenční rafinérie, které jsou nedaleko od českých hranic?
Ne všechny hluboké zpracování ropy mají. První z regionálních rafinérií, která hluboké zpracování zavedla a dodnes na tom více či méně profituje, je bratislavská rafinérie Slovnaft. Podobnou technologii má PKN Orlen instalovanou v Plocku. Jiná technologie hlubokého zpracování ropy se plánuje v Gdaňsku. Je to trend, který je v řadě rafinérií nastaven a tyto rafinérie mají vyšší konverzi ropy, než je tomu v České republice.

Slovnaft má přímé napojení produktovodem do Čepra a zároveň vlastní síť čerpacích stanic srovnatelnou s Benzinou. Neztratí Unipetrol váháním investovat do hlubokého zpracování konkurenceschopnost?
Ano, to je nejchoulostivější situace, kdy konkurenční rafinérie, která provozuje efektivnější zpracování ropy, má relativně srovnatelný přístup na trh. Přistupujme však k České rafinérské i z toho pohledu, že je začleněná do určité větší regionální skupiny, která provozuje několik rafinérií. A téma investiční politiky a optimalizace pokrytí trhu by mělo být diskutováno především s jejich vlastníky.

Skrytý potenciál mrtvé rafinérie Paramo

Unipetrol v roce 2012 odstavil rafinérii Paramo. Neměla by právě tato pardubická rafinérie nějaký využitelný potenciál například v oblasti zavedení hydrogenace rostlinných olejů?
Ano, konkrétně moje myšlenka byla přebudovat rafinérii Paramo na biorafinérii. Tento koncept se dnes uplatňuje i v řadě jiných zemí, kdy existující rafinérské technologie a infrastruktura se přizpůsobují potřebám a trendům, které vyplývají z nezbytnosti uplatňování obnovitelných zdrojů. Dobrým příkladem bylo odstavení a následné přebudování a znovuzprovoznění rafinérie Benátky společnosti Eni. Ta před několika měsíci zahájila zpracování rostlinných olejů, zejména dovozního palmového oleje.

Byla by pak kapacita zpracování rostlinných olejů v Paramu do budoucna efektivně využitelná?
Kapacita zpracování, respektive downstreamových technologií v Paramu k tomu navádí, že by v regionu taková kapacita vybudována být mohla. Shodou okolností bylo v Srbsku jedno z témat mé poradenské spolupráce v oblasti předinvestičního rozhodování vyhodnocení technologie hydrogenace a krakování rostlinných olejů, které má svou pozitivní ekonomiku zejména v situaci, kdy je přimíchávání biosložek povinné. Konkrétně pro motorovou naftu má MEŘO omezený obsah dnes 7 % objemových, kdy v roce 2020 evropská legislativa předpokládá 10 % energetického obsahu, což je cca 11 % objemových. To znamená, že 4 % musí být něčím nahrazena a zrovna rostlinné oleje k tomu přirozenou cestou navádějí.

Ing. Ivan Souček, Ph.D. (1959)

v minulosti působil jako manažer ve společnostech Kaučuk, Unipetrol, Koramo a Česká rafinérská, kterou vedl jako generální ředitel v letech 2003 až 2011. Poté začal přednášet na Vysoké škole chemicko-technologické a v roce 2012 pracoval i pro konzultační společnost ENA, kde byl expertem na ropný průmysl a petrochemii. Přesně po roce se nyní vrací do velkého petrochemického byznysu.