Bezuhlíková Evropa sníží emise CO2 odesetiny procenta

"Vždycky jsem chtěl studovat chemii a pracovat v tomto oboru," říká v rozhovoru pro Petrol magazín ředitel Svazu chemického průmyslu a Osobnost české petrochemie za rok 2019 Ivan Souček.

Proč jste se rozhodl po studium chemie?

Vyrůstal jsem v rodině, kde oba rodiče byli vystudovaní chemici-technologové. Rozhodnutí jít v jejich šlépějích jsem považoval za přirozené, ostatně se tak děje v řadě jiných rodin, kdy alespoň jedno z dětí se "potatí". Nakonec jsem vystudoval i stejnou vysokou školu jako rodiče a na doporučení otce začal pracovat "u komína" (tehdy v Kaučuku Kralupy).

Uvažoval jste i o jiném oboru?

Vždy jsem chtěl studovat chemii, ale po ukončení vysokoškolského studia chemické technologie a podnikové praxe jsem shledal nutnost se dovzdělat v ekonomických oborech, což se mi počátkem 90. let podařilo realizovat na zahraničních školách v Itálii, USA a Japonsku a později obhájit ekonomický doktorát na VŠCHT v Praze. Kombinaci technického a ekonomického vzdělání považuji pro fungování podnikového manažera za zásadní.

Ekonomika a řízení se ke sklonku mé pracovní kariéry vlastně staly mým současným povoláním. Od roku 2011 učím odvětvovou ekonomiku,respektive ekonomické aspekty chemického průmyslu a řízení investic v chemickém průmyslu, takže své zkušenosti přenáším i na mladou nastupující generaci.

Jak jste se vypracoval na pozici top manažera? Co vše je k tomu potřeba?

Svou kariéru jsem věnoval chemickému a rafinérskému průmyslu a nikdy jsem předem neuvažoval, jakou pozici bych chtěl v budoucnu zastávat. Měl jsem i štěstí, že jsem vždy dělal práci, která mě bavila, a měl výborné nadřízené a kolegy. V samém počátku jsem v Kaučuku Kralupy pracoval jako provozní technolog, později jako "rozvojář" polystyrenových plastů a "strategický plánovač" celé společnosti, ještě později jako "rozvojář" celé skupiny Unipetrol. Na Unipetrolu jsem měl i výborné kolegy, kteří byli mimořádnými experty a od kterých jsem se spoustu věcí naučil. Později jsem dostal příležitost jako generální ředitel nejprve v Koramu Kolín, poté v České rafinérské ještě v době, kdy byla Česká rafinérská společným podnikem Unipetrolu a společností Shell, Conoco Phillips a Eni. Po odchodu z České rafinérské jsem pracoval jako konzultant odvětví a poté znovu jako "rozvojář" a vedoucí projektu pro rafinérii v zahraničí, což vyústilo v realizaci několikamiliardového projektu hlubokého zpracování ropy. Myslím si, že předpokladem k tomu, aby se dala dělat práce respektovaného manažera společnosti, je vhodná právě kombinace odborného a ekonomického vzdělání. Důležitá je i jazyková vybavenost. Expert v oboru by měl dnes ovládat minimálnědva světové jazyky.

Jak snášela vaše vysoké pracovní nasazení rodina?

Přiznám se, že jsem rodinu trochu zanedbával, snad jsem to zčásti vynahradil společným cestováním, pohodovou a nekonfliktní náladou v rodině a zajištěným vzděláním a usměrněním ke správným životním hodnotám pro naše děti. A z části si to nyní vynahrazuji na dvou malých vnučkách. Tu starší jsem naučil jezdit na kole, dal základy šachové hry, naučil lyžovat i plavat, mladší mi snad dá příležitost později.

Dá se při tak náročném povolání, jako je top manažer, najít i místo na koníčky a jinou mimopracovní činnost?

Začal bych asi publikační činností, kterou asi nelze nazvat koníčkem, ale spíše snahou, aby po vás něco dlouhodobého zbylo. Měl jsem velké štěstí, když jsem se v průběhu svého doktorandského studia seznámil s prof. Jiřím Fotrem. Za dobu naší spolupráce jsme publikovali šest knížek v oboru strategického plánování a investičního rozhodování, kdy se podařilo vhodně skloubit teoretická východiska a náhledy z praxe. Je to příspěvek k "mentální kondici".

Myslím, že i péče o zdraví a fyzickou kondici je důležitá. Stále mne baví lyžování, trochu šachy a hlavně "racketlon" (jedná se o jeden zápas sestávající z odehrání 1 setu postupně ve stolním tenise, badmintonu, squashi a tenise), díky kterému jsme s kamarády absolvovali i zahraniční turnaje.

Z opravdových "koníčků" bych zmínil cestování a filatelii. S mou ženou jsme procestovali asi 70 států a poznali mentalitu lidí v jiných zemích. Jsem přesvědčen, že není špatný a dobrý národ, jsou jenom špatní a dobří lidé. Z filatelie jsem hrdý na svůj dílek sbírky, který se věnuje historii československých legií v Rusku. Nerad bych zapomněl na čtení, beletrii. Jsem přesvědčen, že dnešní vzdělaný člověk by měl přečíst alespoň 1 knihu měsíčně. Mými oblastmi zájmu jsou sci-fi, hlavně Jules Verne a bratři Strugačtí, literatura faktu a sbírám knížky o československých legiích v Rusku. Z poslední doby mne nadchla Vondruškova "Kronika zániku Evropy".

Byl dobrý nápad prodat české rafinérie a převést rafinérie na zpracovatelský model?

Určitě byl. Díky kapitálovému vstupu globálních firem do tohoto odvětví ve střední Evropě jsme zcela jistě urychlili získání konkurenceschopnosti na relevantním trhu, získali řadu know-how souvisejícího s provozem, údržbou, bezpečností práce nebo řízením investic, z čehož ostatně rafinérie profitují i dnes. Měl jsem možnost pracovat s řadou zkušených odborníků a manažerů z USA, Švédska, Kanady, Holandska, Itálie a později i z Polska. Přechod na zpracovatelský model měl svůj půvab v tom, že si na trhu konkurovali pouze distributoři, kterými byli afilace akcionářů, které dostaly přístup k rafinérským produktům za zcela totožných podmínek, tzn. že všichni akcionáři měli zájem na co nejefektivnějším zpracování ropy. 

Co váš pohled na současný tuzemský rafinérsko-petrochemický průmysl? Mají české rafinérie šanci na přežití?

Určitě mají perspektivu minimálně dvou až tří dekád, i když obnovitelná energie bude stále více konkurovat. Rafinérie však nemusí lpět jen na minerální surovině. "Zelená" rafinérie Benátky je toho příkladem. Druhým aspektem je petrochemické využití rafinérských kapacit, což představuje získání produktů pro navazující výroby petrochemikálií a polymerů.

Podrobně jsem se ostatně perspektivami rafinérsko-petrochemického průmyslu věnoval ve své přednášce na loňském Petrol summitu.

Obecně lze říci, že distribuční síť motorových paliv se bude dále rozšiřovat tak, aby se umožnilo poskytování standardních služeb i vozidlům s elektropohonem či na plynný pohon. Bude tak s výhodou nadále využívána vybudovaná infrastruktura sítě čerpacích stanic a posílen obrat "suchého zboží" v prodejnách čerpacích stanic. Usnadněním přístupu k alternativnímu "palivu" však bude rychleji kanibalizována vlastní tradiční spotřeba motorových paliv.

Nejen proto se budou existující rafinérské provozy dále optimalizovat tak, aby došlo k co nejefektivnější výrobě motorových paliv, které dokážou lépe konkurovat alternativním palivům. Rafinérské společnosti se pak také budou propojovat s plynárenskými s možností efektivního zajištění distribuce LNG.

Rozvojové plány rafinérií by měly být zaměřeny na takové výroby, které budou perspektivní z dlouhodobějšího hlediska. Dojde proto k posílení možností substitucí motorových paliv na ropné bázi a alternativního využití polotovarů nezbytných pro jejich výrobu, např. pro navazující petrochemické zpracování. Dojde také k revizi dalšího extenzivního rozvoje výroby automobilového benzínu a složek nezbytných pro jeho výrobu. A nakonec dojde k posílení důrazu na udržitelný rozvoj výroby motorové nafty, kde lze zároveň očekávat významné snížení její spotřeby pro osobní dopravu.

Očekává se zároveň, že rafinérské společnosti budou hledat aliance s výrobci alternativních paliv. Ta by se následně mohla vyrábět na existujícím zařízení rafinérií.

Mělo by smysl spojit MERO s ČEPREM?

Osobně si myslím, že smysl spojení není v získaných synergiích, ale hlavně ve společném provozování produktovodní sítě a skladů s jednotnou filosofií, v optimalizaci výše a druhu zásob.  Optimální společný investiční rozvoj bude nadále zajišťovat energetickou bezpečnost státu, umožňovat další integraci, využívání obchodních příležitostí v rámci regionu, uspořádání vztahů s SSHR a nakonec zajistí i co největší výnos pro státní rozpočet.

Jak budou podle vás vypadat paliva budoucnosti? Jak dlouho ještě vydrží klasická ropná paliva?

V prognóze společnosti Shell (scénář Sky z roku 2018) se uvádí, že některé progresivní regiony možná budou chtít dosáhnout nulových emisí už kolem roku 2050, aby vyvážily země, které se do tohoto bodu dostanou mnohem později. Čisté nulové emise v téměř každé průmyslové ekonomice jsou však obtížné z důvodu současného nedostatku nízkouhlíkových náhražek, např. pro dopravu leteckou, lodní, silniční nákladní, výrobu cementu, některé chemické procesy, výrobu skla. Paliva s vysokým energetickým obsahem budou tak stále nezbytná. Větrná a solární energie může rychle růst, ale vyrábí elektřinu, která dnes představuje méně než 20% konečné spotřeby energie. Významný příspěvek ke dekarbonizaci a vyšší efektivnost vyžaduje hlubokou elektrifikaci ekonomiky.

Scénář Sky předpokládá, že elektřina přesáhne 50% celkové konečné spotřeby energie při pětinásobném zvýšení v porovnání s rokem 2017. Dojde k postupnému prosazování elektromobility, pro oblast výroby elektřiny bude dominovat solární energie.

V osobní a hromadné dopravě dojde ke "zlomu dominance elektromobility" mezi lety 2030-2040, pro nákladní dopravu se předpokládá její prosazení až v období 2050-2060. Fosilní paliva by i po roce 2050 měla tvořit 25-35% celkové potřeby energie pro dopravu, přičemž vlivem elektrifikace se sníží absolutní poptávka po plynných a kapalných palivech. Vliv požadavku na vyšší obsah obnovitelných zdrojů sníží absolutní spotřebu kapalných a plynných minerálních paliv (tj. paliv vyráběných na bázi ropy). Struktura změny vozového parku ovlivní strukturu spotřeby jednotlivých druhů motorových paliv: rychlejší nástup elektrifikace osobních vozů sníží významněji poptávku po automobilových benzínech, zatímco pozdější nástup elektrifikace a plynofikace nákladního vozového parku ze střednědobého hlediska zachová významnou poptávku po motorové naftě. Tlak na snižování emisí způsobí další racionalizaci motorů a ovlivní pokles poptávky po motorových palivech.

Jakou roli budou hrát elektromobily, biopaliva, auta na vodíkový pohon, biometan?

Elektromobily budou neodmyslitelnou součástí poolu motorových paliv po roce 2030, s dominancí zhruba od poloviny tohoto století. "Půvab" elektromobility spatřuji v eliminaci emisního zatížení velkých městských aglomerací s velkým provozem dopravy, byť při současném tzv. "energetickém mixu" k významnému celkovému snížení emisí skleníkových plynů nedojde. Není dořešena ani dostatečná kapacita a disponibilita surovin pro výrobu baterií a jejich opětovné zpracování po ukončení jejich životnosti.

Osobně se domnívám, že přiměřený podíl biopaliv (cca v dnešní úrovni, tj. 5-10% celkové energetické spotřeby) je vyvážený příspěvek k efektivnímu fungování hospodářství: zemědělství (kde pěstování technických plodin patří mezi "normální" využití zemědělských ploch, zejména těch, které nejsou využívány pro výrobu potravin), zpracovatelský průmysl (který mj. přímo i nepřímo zaměstnává tisíce obyvatel) a konečně i doprava (která částečně těží z nižší závislosti na dovozech fosilních surovin, jako je ropa a plyn).

Co se týče vodíku, čeká nás ještě dlouhá cesta, byť dosavadní vývoj prokazuje, že to není cesta slepá. Biometan je určitě řešení, jehož podporou a širším uplatněním se pomůže ke snazšímu splnění cílů EU pro rok 2030, kdy má být energetická potřeba dopravy zajištěna ze 14% z obnovitelných zdrojů.

Věříte, že změna klimatu je způsobena především lidským faktorem?

Lidský faktor má na změnu klimatu nepochybně vliv, i když si myslím, že spíše tím, že se snižuje vegetace na zemi, zjednodušeně řečeno: kácí se lesy a staví se dálnice. Rovnováha pohlcování CO₂ vegetací je podle mne ovlivňována spíše tímto než emisemi z lidské činnosti, které se podílejí na celkových emisích CO₂ na zeměkouli z cca 3,5-4%. Ostatní emise CO₂ produkují moře, půda, mrtvá vegetace aj.

Podle mne bude mít rychlé směřování k bezuhlíkové Evropě, tj. Evropě nezvyšující emise CO₂ - Green Deal - fatální dopad na sociální aspekty. Ne všechny evropské země si mohou dovolit přesměrovat své rozpočty prioritně na bezuhlíkovou Evropu, majíce potřebu dobudovávat dopravní infrastrukturu, zajistit vysokou úroveň školství, zdravotnictví, obrany apod., vyplácet důchody aj. Jako v každém problému je třeba vážit možnosti, potřeby a důsledky. Například: ví se, že Evropa přispívá k celkovým emisím na světě z cca 9-10%? Ví se, že bezuhlíková Evropa tedy přispěje k celkovému snížení emisí CO₂ ve světě pouze cca 0,3-0,5%?  Proč se nepreferuje spíše potřeba udržení "zelené planety", tj. zvyšovat zalesňování a využívání rostlin pro fotosyntézu?

Problémem jsou nepochybně skleníkové plyny - ví se ale o zdrojích a efektech metanu, halogenovaných uhlovodících, ale i vodní páře? Vodní pára a oxid uhličitý (v koncentraci necelých 0,04%) jsou v atmosféře nejvíce zastoupené skleníkové plyny, kvůli kterým je na Zemi teplota asi o 33 stupňů Celsia vyšší, než by byla bez skleníkového efektu způsobeného těmito plyny. Na skleníkovém efektu se vodní pára podílí průměrně 50%, CO₂ asi 18%, metan asi 7% a přispívají i další látky jako ozón, freony, oxid dusný aj. O tom všem si lze přečíst nejen v odborných statích, ale i ve Wikipedii, a mrzí mne, že si to nepřečtou ani renomovaní a citovaní vědci a politici.

Určitě je ale nezbytné se chovat zodpovědně k přírodě a přírodním zdrojům. Současně by to nemělo být na úkor vývoje Evropy a naší země, její konkurenceschopnosti, životní úrovně a perspektivy, resp. již zažitého "udržitelného rozvoje".

Co vás v současné době nejvíce trápí?

Pochopitelně mne trápí současný vývoj: v globálním pohledu - rozdmýchávání konfliktů, boj o suroviny, obchodní války, rozdělování Evropy, hledání nepřátel doma i v zahraničí, to vše podporované médii.  V oblasti životního prostředí je to pak převládání kampaňovitých opatření založených na politických a emotivních názorech, které nejsou mnohdy podložené objektivním vědeckým názorem. Je mi líto vrcholových politiků, kteří podléhají subjektivním a jednostranným výkladům a komentářům, což je i "Zelená dohoda".

Jaká je role chemického průmyslu v boji proti změnám klimatu a v čem se musí chemický průmysl změnit?

V tomto smyslu považuji za nejdůležitější řešení problematiky plastů. Napadá mě jednoduchá úvaha: proč papírová taška? Vždyť tašku nechceme vyhazovat, ale recyklovat! Oproti plastové je dražší a těžší; využívá přírodní zdroje, které jsou nezbytné pro fotosyntézu; dá se recyklovat hůře než plastová. Správné opatření je proto vypěstovat v lidech a firmách recyklační kulturu, a ne zakázat plasty. Vždyť nechceme, aby se uplatňovaly méně kvalitní konstrukční materiály, nechceme, aby se uplatňovaly dražší materiály.

Chemický průmysl má obrovský potenciál možného příspěvku k cirkulární ekonomice, oběhovému hospodářství. Jednou z cest je i chemická recyklace - jediný vhodný a správný nástroj, jak vrátit "molekuly" zpět do původní formy polymeru bez dopadu na jeho vlastnosti. Chemická recyklace polymerů je nejčastěji dekompozice plastu nebo elastomeru na kapalinu nebo plyn, které lze využít k syntéze monomerů nebo k jiným produktům, jako jsou např. kapalná motorová paliva a různé chemické sloučeniny, které mohou nahradit stejné molekuly, které jsou produkovány zpracováním ropy, uhlí a zemního plynu.

Dalším aspektem je energetická náročnost chemického průmyslu, kde jdeme cestou společnou i pro jiná energeticky náročná odvětví. Snažíme se snižovat energetickou náročnost výroby, například využitím dekarbonizovaných a obnovitelných zdrojů energie, nasazením nových technologií, např. technologie Power-to-X. To je významnou oblastí dalšího směřování chemického průmyslu s následným využitím energeticky potenciálních produktů (vodík, čpavek, metanol, ethanol aj.). Chemický průmysl bude nadále reagovat i na požadavky cirkulární ekonomiky a vývoje a zavádění výroby netoxických materiálů. Významnou oblastí je výroba plastů a jejich uplatnění na trhu ve světle omezování využívání jednorázových plastů a maximalizace opatření k jejich sběru, třídění a opětovnému zpracování.

Úplná dekarbonizace chemického průmyslu v pravém slova smyslu ale není možná vzhledem k tomu, že veškerá organická chemie je založena na vlastnostech uhlovodíkových řetězců.

Chemický průmysl určitě čeká postupná restrukturalizace tak, aby se eliminovaly nebezpečné látky, tzv. SVHC (Substances of Very High Concern). Určitě se aktivním výzkumem a vývojem podaří najít adekvátní substituty. Na druhou stranu by se chemický průmysl neměl nechat strhnout kampaněmi, aby se přestaly používat látky, které nejsou nebezpečné.

Jakou roli v tom chce hrát Svaz chemického průmyslu ČR?

Svaz chemického průmyslu ČR je připraven nadále zastupovat zájmy svých členů. Jaký postoj a strategii zaujmeme, budeme dále diskutovat i ve světle toho, že Evropská komise chystá řadu nových legislativních opatření a problematika "advokacie" je jednou z našich klíčových kompetencí. Zde je důležitý stanovení priorit a "souhra" i s ostatními svazy chemického průmyslu evropských zemí a Cefic (Evropské chemické sdružení) vůči těmto návrhům a nalézaní přijatelných cest k realizaci opatření na zmírňování dopadů průmyslu na životní prostředí při zajištění nezastupitelných produktů pro navazující odvětví a potřebu obyvatel.

Autor: Alena Adámková, Zdroj: PETROLmagazín