Události

Spektrum / 25. června 2015 / Zdroj: PETROLmedia / Autor: Jiří Kaloč

Pohnuté osudy jedné chemičky

Letos slavíme 70. výročí konce druhé světové války, která své stopy zanechala také na českém území i na jeho obyvatelích včetně těch, kteří sem byli z celé Evropy nuceně odvlečeni do trestaneckých táborů. Věnujme tento článek jako vzpomínku na všechny, kterým nacistická zvůle a tehdejší válečná mašinérie vůči méněcenným, ale práce schopným vzala mnohdy to vůbec nejcennější - život.

Zaluží 1

Přežil a nikdy nezapomene

Německo potřebovalo pro svou totální válku benzin, spoustu benzinu. Není divu, že se hned po obsazení českého pohraničí v září 1938 začalo uvažovat o výrobě syntetického paliva z hnědého uhlí, kterého bylo v severočeském revíru dostatek. Továrna se začala stavět v roce 1939, kdy se slavnostního prvního "rýpnutí" do země 5. května ujal tehdejší župní lídr Konrád Henlein. "Mnozí dnes tak rádi odpouštějí a zapomínají, ale to nelze. Již při svém slavnostním projevu zahájení stavby chemičky Konrad Henlein všem přítomným a hlavně nepřítomným Čechům vyslal varovný vzkaz - kdo se nepodřídí a neuposlechne, bude zavřen a potrestán, až zčerná. A přesně v takovém ovzduší se odehrával zápas mezi životem a smrtí všech, kteří v tehdy nenáviděném podniku pracovali, samozřejmě kromě nadřazených nacistů," vzpomínal při slavnostním odhalení pomníku jeden z přeživších pamětníků, dnes již 92letý Miroslav Hrabák, který o tom na základě svých vzpomínek napsal i knihu s názvem Hydrák a Staliňák, která mapuje výstavbu a obnovení závodu na výrobu motorových paliv v období let 1938 až 1948. V chemických závodech začal totiž pracovat záhy po připojení pohraničí k nacistickému Německu a působil zde od jejich výstavby neuvěřitelných 55 let.
Zaluží 3   Zaluží 4
Na výstavbě se podílely desítky tisíc "totálně nasazených" pracovníků a válečných zajatců (vlevo) Vlak s prvním syntetickým benzinem opustil brány STW 15. prosince 1942 (vpravo)

Desítky tisíc totálně nasazených

Na poměrně malém kousku země se během šesti let války vystřídaly desítky tisíc zajatců ze všech částí válčící Evropy, ale i tisíce totálně nasazených občanů tehdejšího protektorátu Čechy a Morava. Podle jednoho německého dokumentu jen na stavbě a montážích pracovalo více než 17 000 osob, z toho 20,5 % tvořili Češi a 24,6 % bylo válečných zajatců. Jenže podle jiných zdrojů zde v té době působilo až 32 000 lidí. Jejich pracovní i životní podmínky byly téměř nelidské. Během výstavby bylo podle statistik vedení podniku zaznamenáno 129 lehkých, 14 středních a šest smrtelných úrazů, reálně to však byla mnohem vyšší čísla. "Denně zde byli téměř ubíjeni k smrti ti, kteří se třeba jen na chvilku opřeli o lopatu nebo krumpáč. V trestaneckém táboře č. 29 to byla dokonce rozkoš a zábava strážných," dodal Miroslav Hrabák. Úkolem německé továrny STW (Sudetenländische Treibstoffwerke AG Oberleutensdorf neboli Sudetská továrna na pohonné hmoty) bylo zásobovat německou frontu palivem. Plánovaná roční kapacita byla 660 tisíc tun paliv z 6,6 miliónu tun hnědého uhlí. Základním kapitálem na stavbu chemické továrny byl 100 miliónů říšských marek, z nichž 98 % patřilo koncernu Hermann Göring Werke (Göringovy závody). Hnědé uhlí dodávaly severočeské doly Hedvika, Robert, Centrum, Quido I - IV, Herkules, Fortuna a Minerva. První vlak s cisternami se syntetickým benzinem Němci vyexpedovali 15. prosince roku 1942.
Nebylo proto divu, že se chemička v Záluží stala častým cílem bombardování spojeneckého letectva. Následkem toho byl závod na přelomu let 1944 a 1945 přibližně ze 70 procent zničen. "Je třeba si znovu připomenout onen obraz těchto náletů, vytí sirén, zběsilých útoků, hukot nízko letících bombardérů, výbuchy bomb i šrapnelů, ale také nespočet nářků a nespočet mrtvých," připomněl Miroslav Hrabák. Po nočním náletu 231 bombardérů typu Lancaster britské RAF ze 16. ledna 1945 už výrobu Němci rozjet nedokázali.

Zaluží 5   Zaluží 5-5
Po nočním náletu 16. ledna 1945 už výrobu Němci rozjet nedokázali (vlevo). Stovky dobrovolníků se postaraly o to, aby chemička po osvobození zase začala s výrobou benzínu (vpravo)

Zázrak povstal z trosek

Po osvobození se však velmi rychle začalo s obnovováním chemického závodu. V prvních poválečných dnech se o práci ucházelo 82 Čechů a 1300 Němců, kteří pod vedením Dr. Voetha (prozatímního vedoucího závodu) čistili karbonizační pece a zprovoznili vodárnu a kyslíkárnu, a již 22. května dorazil do Záluží první vlak s hnědým uhlím. "V řádu několika dní se v květnu 1945 sešli na pokyn Národního výboru Záluží první čeští pracovníci - zprvu bloudíce mezi rozervanými kusy kabelů, zničených trubek a zdeformovaných konstrukcí v úžasu nad obludnou změtí železa. Nebylo začátku ani konce, zbyl jen odkaz nacistických okupantů, kteří tu z krve tisíců hladových zajatců a nedobrovolných otroků všech národností vybudovali dílo, z něhož zůstaly jen trosky a spáleniště. Sám jsem osobně zažil patnáct náletů a myslím, že nebylo území v okupovaných Čechách, které by bylo vystaveno tolika přímým náletům," popisoval počáteční beznaděj Miroslav Hrabák. Přesto se dobrovolným pracovníkům podařil téměř zázrak, protože již 3. června 1945 byly v Záluží vyrobeny první kubíky "mírového" československého syntetického benzinu. "Ač byl Hydrák po celou válku námi a všemi zde pracujícími z řad totálně nasazených z celé Evropy nenáviděn, po osvobození se postupně vrýval do našich myslí a nakonec se stal fenoménem a naším novým osudem. Přirostl nám k srdci a byli jsme na něj hrdi," dodal Miroslav Hrabák.
Mimochodem, název Hydrák vznikl na základě toho, že chemička v Záluží byla známa jako Hydrierwerke Brüx neboli Hydrogenační závod Most. Posléze se jí ale začalo říkat také Staliňák, protože po válce byla nejprve přejmenována na Československou továrnu na motorová paliva a následně dne 7. 3. 1946 na Stalinovy závody, n. p. Další změna názvu je pak z 24. 2. 1962, kdy se ze Staliňáku stávají Chemické závody Československo-sovětského přátelství a od zpracování hnědého uhlí se přechází ke zpracování ropy. V 70. letech pak začíná výstavba nových technologií. V roce 1982 je dokončena výstavba Nové rafinérie Litvínov a v roce 1988 dokompletována jednotka hydrokraku. V roce 1994 bylo v Chemopetrolu zavedeno divizní uspořádání a v následujícím roce došlo k vyčlenění divize Rafinerie a vzniku společnosti Česká rafinérská.


Památník válečným obětem

Zaluží 7

Za účasti zástupců Unipetrolu, města Litvínova a také pamětníků a pozvaných hostů byl 3. června před areálem Chemparku Záluží slavnostně odhalen pomník připomínající tisíce obětí, které zde během války zemřely při výstavbě chemických závodů. Autorkou pomníku, který vznikl za finanční podpory společností Unipetrol a Česká rafinérská, je Markéta Oplištilová, studentka Fakulty umění a designu UJEP.
"Chemické závody v Záluží vznikaly za velmi nelidských podmínek, odpovídajících nelehké době 40. let 20. století. Věříme, že nově vybudovaný pomník se stane důstojným místem k připomenutí památky těch, kteří se zde nedožili konce války," řekl při slavnostním odhalení památníku generální ředitel Unipetrolu Marek Świtajewski a dodal, že památník připomíná i statečnost Čechů, kteří se zasadili o znovuobnovení provozu po válce.
"Desítky let jsme my, bývalí zaměstnanci tohoto podniku, usilovali o postavení důstojného pomníku připomínajícího pohnutou dobu válečnou. Že se tak stalo až v roce 2015, za to patří dík novým majitelům, tedy Unipetrolu a zvláště panu generálnímu řediteli Markovi Switajewskému. Tento památník nechť dalším generacím připomíná hrůzy nacistické krutosti a nelidskosti, jež doprovázely každého, kdo byl do tohoto místa násilně deportován z celé Evropy," dodal k tomu Miloslav Hrabák. 

Zaluží 6
Miroslav Hrabák, Milan Šťovíček (místostarosta Litvínova), Markéta Oplištilová, Marek Świtajewski
 


Hodnocení článku

  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
5 / 5

Odeslat článek


Komentáře k článku

Počet komentářů: 0 Přidat nový komentář Zobrazit komentáře