Historie a současnost norského ropného snu

Pohled na norský ropný průmysl očima mladého českého odborníka

Ropná plošina Statoil

Počáteční skepse

Byla to pozdní 50. léta, kdy začal norský ropný sen. Jen velmi málo lidí věřilo, že se na mořském dně nacházejí ložiska fosilních paliv. Jeden norský ministr si byl dokonce tak jistý nepřítomností ropy v Severním moři, že se nabídl vypít všechnu ropu, která bude nalezena. Nicméně objev plynu v Holandsku roku 1959 přiměl lidi přehodnotit možnost přítomnosti ropy a zemního plynu v Severním moři. Ačkoliv se pravděpodobnost nálezu ložisek zdála malá, vyvolalo to nadšení, neboť se ropa musela do Evropy převážně dovážet z jiných kontinentů a energetický průmysl byl závislý na těžbě uhlí.

Velký bratr USA

První, kdo si zažádal o licenci na průzkum v norském kontinentálním šelfu, byla firma Phillips Petroleum v roce 1962. Hlavní zájem americké společnosti byl získat exkluzivní práva na norské teritorium, to však podle tehdejší vlády nepřipadalo v úvahu. Pokud by se mělo teritorium otevřít průzkumům, pak se jich musí zúčastnit více společností. V té době zároveň probíhal ještě jiný důležitý souboj a sice, jak se území v Severním moři (SM) rozdělí mezi jednotlivé země kolem něj. Je pozoruhodné, jak taková (v té době) bezvýznamná a co do počtu obyvatel malá země byla schopná získat kontrolu na tak rozsáhlém území. Většina Norů věří, že to bylo díky mimořádným vyjednávacím schopnostem tehdejšího ministerstva zahraničí (mimo jiné zde koluje fáma, že se jim podařilo přesvědčit dánskou stranu lahví alkoholu), jenže to nemusí být tak jednoznačné. Zdá se pravděpodobnější, že velkou část práce odvedly americké lobby ropných společností. Velká Británie navrhla ekvidistantní rozdělení SM mezi Norskem a VB. To nejvíce hrálo do karet právě Američanům a Francouzům, jelikož pokud by byla ložiska nalezena na britském území, s největší pravděpodobností by jejich rozvoj a kontrola připadla buď BP (British Petroleum) nebo Shell, v té době již operující ve VB. Norsko byla daleko jistější volba, neboť tam žádná ropná společnost v té době nebyla. Na ekvidistantní rozdělení SM v roce 1965 kývly i další země a Norsko mohlo slavit.

Zlatá šedesátá   

V roce 1963 vláda vyhlásila suverenitu nad norským kontinentálním šelfem (NKŠ) a to znamenalo, že veškeré nerostné bohatství nalezené v NKŠ patří státu a pouze král (potažmo vláda) má právo vydávat licence na průzkum a produkci. Ve stejném roce mohly firmy začít se seismickým průzkumem, nikoliv však s vrty. První vrt byl proveden v roce 1966, ropa však nalezena nebyla.
To se podařilo až o tři roky později, roku 1969 bylo objeveno první naleziště Ekofisk a samotná těžba začala roku 1971. V následujících letech bylo nalezeno množství dalších ložisek a byly to zahraniční firmy, které přinesly do země nové technologie a postupy, jak těžit ropu. Roku 1972 byl vytvořen Statoil, státní ropná společnost, která automaticky získala 50% kontrolu nad každou vydanou licencí. To bylo později upraveno tak, že o zastoupení státu na každém novém ložisku rozhoduje parlament. V dnešní době Statoil prakticky kontroluje norský ropný průmysl a většinu ložisek s výjimkou těch, které patří Conoco Phillips -  na ty si ani Statoil nedovolí.
Roku 1985 pak bylo zapojení státu rozděleno do dvou organizací. Do výše zmíněného Statoilu, který již státní firmou není, ale stát je stále majoritním vlastníkem, a do společnosti Petoro, která má na starost řadu ložisek, síť potrubí transportující plyn a ropu a množství zařízení na pevnině.

Ropa a zbraně na prodej

V roce 2013 bylo Norsko třetí největší producent zemního plynu a dvanáctý největší producent ropy. Veškeré příjmy jdou do národního fondu, který má zajistit vysokou životní úroveň dalším generacím poté, co ropné zásoby dojdou nebo již nebude po ropě tak vysoká poptávka. Jak citoval jeden náš profesor "Doba kamenná neskončila nedostatkem kamene a ropná doba skončí daleko dříve, než světu dojdou zásoby ropy". Norové využívají pouhá 4 % z celkových příjmů národního fondu v jejich ročním rozpočtu, zbytek investují do různých společnostní nebo státních dluhopisů.
Přestože mají určité zásoby hliníku, thoria a dalších nerostů. Ropný průmysl je bezesporu největší a nejvýznamnější byznys. Zhruba 60 % veškerého exportu z Norska tvoří právě ropa a zemní plyn. Ostatní průmysl je více méně zanedbatelný.
Snad jen chov ryb, dřevozpracující a loďařský průmysl, výroba zbraní a zbraňových systémů stojí za zmínku. To o této skandinávské zemi není zas tak známo. V roce 2008 bylo Norsko sedmým největším vývozcem zbraní - není lehké dohledat přesná čísla, zvláště co se týče exportu. Výroba armádních systémů a zbraní znamená rozsáhlé investice a bezesporu se v armádě operuje s velkými objemy peněz. Není potom tolik překvapující, že tato aktivita vynesla Norsku post Generálního tajemníka NATO v roce 2014. Dokonce se vyskytují názory, že by tento průmysl mohl být v Norsku číslo jedna, až ten ropný zanikne. Přestože Norsko zakazuje obchod s konfliktními zeměmi, daří se jim přes prostředníky zbraně do těchto zemí dodávat, v tom bohužel hraje svou roli vedle například Spojených států a Turecka i Česká republika.

Pracovní ráj?

Osobně si myslím, že být takto závislý na jednom odvětví, kde navíc jedna firma prakticky drží monopol, je značně riskantní. To se také potvrzuje posledních pár měsíců. Ještě před tím, než došlo k dramatickému propadu cen na podzim roku 2014, Statoil oznámil, že je potřeba začít šetřit a že tím pádem zastavují většinu projektů. Vzhledem k tomu, že je to právě Statoil, kdo kontroluje většinu ložisek, mnoho firem se začalo logicky strachovat. Oznámení přišlo někdy v polovině roku 2014 a střízlivý odhad byl, že kolem 20 000 lidí přijde o práci. Ten se také posledních 9 měsíců naplňuje a nízká cena ropy tomu nijak nepřispívá. Samozřejmě když má firma problém uspokojit akcionáře při ceně 100 $/bbl, tak to bude ještě složitější při ceně poloviční. Troufám si tvrdit, že by Norsko mělo velký problém udržet si konkurenceschopnost na evropském trhu nebýt ropných nalezišť. V následujících odstavcích se pokusím své tvrzení doložit.
Důležitým aspektem je dle mého názoru ochrana zaměstnanců. Být zaměstnancem v norské firmě je báječné, zvláště pokud člověk není nikterak ambiciózní. Je zde kladen velký důraz na to, aby si všichni byli rovni a nikdo nevyčníval. Tomu odpovídá i struktura managementu ve firmě. Neexistuje vykání a tím spíše oslovování podle akademických titulů. S trochou nadsázky může i nejposlednější inženýr říct projektovému manažerovi, že zadanou práci dělat nebude, protože neodpovídá pozici, na kterou byl přijat. Přitom se nemusí bát, že by přišel o práci. Vyhodit zde zaměstnance je prakticky nemožné. Se vší vážností můžu říct, že by se člověk musel hodně snažit, aby o práci přišel. Tedy nejjednodušší způsob, jak se "zbavit" nechtěných zaměstnanců, je právě v současném období. Bohužel nemám moc pracovních zkušeností z ČR, tak nemohu porovnávat, jak to chodí ve větších firmách, ale zde je normální přijmout na projekt kolem 30 % konzultantů, kteří sice mají 2‑3krát větší plat než kmenoví zaměstnanci, ale firma se jich může kdykoliv zbavit.

Motivace zaměstnanců

Další problém je motivace zaměstnanců. Ještě jsem se nesetkal s tím, že by zaměstnanci měli variabilní složku příjmů, což znamená, že se člověk nemusí bát finančních postihů, pokud by náhodou nesplnil úkol nebo ho zkazil. To však bohužel platí i obráceně a za kvalitně odvedenou práci nemůžete očekávat ani bonusy, ani povýšení.
Navíc důležitou roli pro zaměstnavatele hrají odbory. Myslím, že v ČR je normální mít odbory ve státní sféře a ve velkých firmách. Navíc se odbory tvoří přímo v rámci firmy. V Norsku se největší odborové organizace sdružují na základě dosaženého vzdělání. To znamená, že například magistři z technických oborů mají své odbory, bakaláři jiné a další jsou pro absolventy ekonomických oborů. Mají obrovskou vyjednávací sílu a dalo by se říct, že můžou dostat přes noc většinu firem na kolena. Na druhou stranu například naše firma vstup do odborů podporuje. O zvyšování platů jedná pouze se zástupci odborů, a nikoliv s každým zaměstnancem individuálně. Členové odborů sice musí platit členské příspěvky, ale na oplátku dostávají jisté výhody, například právní ochranu při konfliktu se zaměstnavatelem, nižší úrokovou sazbu při výběru hypoték, levnější pojištění, různé přednášky, akce pořádané odbory a další. Po zkušenosti s českými odbory to pro mne bylo velké překvapení a dosud je to velmi těžké pochopit, ale všem to zde přijde naprosto normální.

Vysoké platy

To nejdůležitější jako vždy nakonec. Z mého pohledu největším problémem jsou vysoké platy. Zdejší platy jsou vysoko nad průměrem EU a jsou vyšší než platy západoevropských zemí. To je hlavní důvod tak vysoké migrace do Norska. To podle mého názoru může vytvářet problémy do budoucna. Firmy vždy hledají způsob, jak snížit náklady, proto se také většina ryb vylovených v Norsku posílá zpracovat do Číny a pak obratem zpět jako hotový produkt. V ropném byznysu je to podobné. Engineering se outsourcuje do Polska nebo ještě častěji do Indie, kde, jak říká můj indický kamarád, "hodíš kamenem a trefíš inženýra". Pro firmy je to mnohem výhodnější, práce je hotova rychleji a za zlomek ceny. Sem pak přijde hotový produkt, který se pouze kontroluje a vyhodnocuje. To samé se děje při montáži. Plošiny se staví v Jižní Koreji a jiných zemích. Jedna z posledních plošin, která je právě nyní na cestě do Norska, je Goliath. Tu vlastní ENI a je to první plošina, která bude těžit v Barentsově moři. Jde vlastně o takový technologický zázrak, ale o tom třeba v dalším vydání. Dělat cokoliv v Norsku a speciálně pak přímo na plošině je velice drahá záležitost. Proto se firmy snaží práci dodělat v zahraničí, poté udělat poslední úpravy zde na pevnině a v co nejkratším čase vše smontovat a zprovoznit. Samozřejmě to tak neplatí vždycky, ale z mé zkušenosti je toto běžná praxe.

Vyhlídky do budoucna

Je složité spekulovat, jak bude vypadat Norsko, až ropný věk skončí, zatím to ale nevypadá, že by si s tím Norové lámali hlavu. Před objevem ropných ložisek to byla jedna z nejchudších zemí v Evropě, na úrovni Irska a Portugalska bez významnějšího průmyslu. Vypadá to, jako by se na tento fakt dávno zapomnělo, Norové žijí přítomností a svědomitě šetří do budoucna, aby mohli udržovat svůj klidný a bohatý sociální stát. Jestli je to správná cesta, ukáže čas.

Autor po dokončení bakalářského studia na VŠCHT na fakultě ochrany prostředí - technologie paliv pokračoval v magisterském studiu chemického inženýrství na NTNU v norském Trondheimu. Nyní pracuje v Change managementu firmy Apply Sørco, která dodává různá řešení pro větší operátory (Statoil, ENI, Conoco Phillips etc.), především na norském území. Firma sídlí ve Stavangeru a spadá pod koncern Apply, který se soustředí výhradně na ropný byznys.



PETROLmedia

Diskuse

  • Georgy Chačiev, 16. 6. 2015 18:50: Velice zajímavý článek, ale některé statistické údaje nejsou správní. Autor: „V roce 2013 bylo Norsko třetí největší producent zemního plynu a dvanáctý největší producent ropy“ De facto: „V roce 2013 bylo Norsko jenom sedmý největší producent zemního plynu a jenom sedmnáctý největší producent ropy“ Důkaz: Těžba zemního plynu v roce 2013, mld. m3 (BP Statistical Review of World Energy 2014, str. 22) http://www.bp.com/content/dam/bp/pdf/Energy-economics/statistical-review-2014/BP-statistical-review-of-world-energy-2014-full-report.pdf : 1. USA - 687,6 / 2. Rusko - 604,8 / 3. Írán - 166,6 / 4. Katar - 158,5 / 5. Kanada - 154,8 / 6. Čína - 117,1 / 7. Norsko - 108,7. Těžba ropy v roce 2013, mil. tun (BP Statistical Review of World Energy, 2014, str. 10) http://www.bp.com/content/dam/bp/pdf/Energy-economics/statistical-review-2014/BP-statistical-review-of-world-energy-2014-full-report.pdf : 1. Saúdská Arábie - 542,3 / 2. Rusko - 531,4 / 3. USA - 446,2 / 4. Čína - 208,1 / 5. Kanada - 193,0 / 6. Írán - 166,1 / 7. SAE - 165,7 / 8. Irák - 153,2 / 9. Kuvajt - 151,3 / 10. Mexiko - 141,8 / 11. Venezuela - 135,0 / 12. Nigerie - 111,3 / 13. Brazílie - 109,9 / 14. Angola - 87,4 / 15. Katar - 84,2 / 16. Kazachstán - 83,8 / 17. Norsko - 83,2 Autor: „V roce 2008 bylo Norsko sedmým největším vývozcem zbraní - není lehké dohledat přesná čísla, zvláště co se týče exportu“ De facto: „V roce 2008 Norsko nebylo žádným velkým vývozcem zbraní“ Důkaz: Vývoz zbraní v roce 2008, mil. USD (World Development Indicators 2010, str. 316-318) http://data.worldbank.org/sites/default/files/wdi-final.pdf: 1. USA - 6.159 / 2. Rusko - 5.953 / 3. Francie - 1.585 / 4. Velká Británie - 1.075 / 5. Španělsko - 623 / 6. Nizozemsko - 554 / 7. Itálie - 488 / 8. Čína - 428 / 9. Izrael - 411 / 10. Belgie - 408 / 11. Švédsko - 380 / 12. Švýcarsko - 378 / 13. Ukrajina - 233 / 14. Kanada - 215 … Norsko - 14.
      Reagovat na komentář
    Přidat nový komentář

    Petrol Magazín

    Aktuální vydání2019/03 Téma číslaDěti na čerpací stanici
    Aktuální číslo

    Přihlašte se k odběru novinek

    Hlavní partner

    • MOL

    Reklama

    • CardManager
    • Uniti expo 20 logo

    PETROLsummit 19

    31. 10. 2019

    Hotel Olympik - Tristar
    U Sluncové 14
    Praha 8

    Přihlásit se

    PETROLawards

    13. ročník

    prestižní profesní
    celooborové soutěže

    Více informací